Kultura tady není jenom pro starší lidi, protože když jsem měla dceru, které ještě bylo jedenáct let, která je nyní už starší, tak ona mi stále opakovala, že kultura nebo divadlo je jenom pro starší lidi. Koukala jsem na ni s otevřenou pusou a vůbec jsem nevěděla, proč tohle moje dcera říká. Jak může být kultura jenom pro staré lidi? Protože si vzpomínám, že moje děti ještě v první nebo ve druhé třídě i v dalších třídách chodily také do kina. A moje kamarádka a moje dcera mi právě obě dvě řekly, že kino není tak úplně kultura, že prý kino je spíše pro malé děti anebo pro mladé teenagery a že právě divadlo anebo jiná kultura je spíše pro starší lidi.
Tohle jsem vůbec nevěděla a řekla jsem si, když mojí dceři už bylo osmnáct let, tak jsem se jí zeptala, proč ona chodí stále na ty filmové festivaly nebo hudební festivaly, když je to také kultura. Moje dcera se na mě tak podívala a vůbec nevěděla, o čem to mluvím. Já jsem jí říkala, že ještě dříve, když byla mladší, když byla ještě na základní škole, tak říkala, že kultura je jenom pro staré lidi. Vůbec jsem tohle tehdy nedokázala pochopit a nechápu to i dnes, protože moje kamarádka řekla mé dceři, že nemusí chodit do divadla. Nebo do kina, když se jí nechce. To samozřejmě je pravda.
Protože moje kamarádka za kulturou vůbec nechodila, protože moje kamarádka prý měla na kulturu opravdu špatné vzpomínky. Ale to neznamená, že když moje kamarádka má na kulturu špatné vzpomínky, že moje dcera tam chodit nebude. Já jsem totiž byla ráda, když moje dcera potom chodila taky do školy umění. A chodila tam sice jenom dva roky na klavír, což mě potom mrzelo, že přestala, protože ona se zamilovala. Tady jde vidět, že když se člověk zamiluje, tak potom pošle všechno do háje. Opravdu hodně mě to mrzelo, že moje dcera se vykašlala na klavír, protože si myslím, že moje dcera hrála opravdu dobře. Třeba by to potom také s hudbou mohla někam dotáhnout.